Více než tisíciletá genocida Slovanů

Podíváme-li se dobře na mapu „Drang nach Osten“, můžeme zjistit, jak po staletí tato genocida probíhala, a to od 7. do 20. století. Jak Germáni táhli na východ, sídla slovanských kmenů si přivlastňovali. Z jejich původních obyvatel v průběhu staletí nikdo nezbyl. Ti, kdo přežili, byli již germanizováni.

Proč o této genocidě Slovanů nemluvíme? Němci v současnosti mají starosti, s genocidou příslušníků povstalých namibijských kmenů. Přiznali se k ní sami, i když se jednalo o asi sto tisíc lidí. Nyní Německo jedná o náhradě škod, jež Namibii v době jejich koloniální vlády vznikly. Nabízejí malé částky, které rada kmenových náčelníků odmítla jako potupu. Jednání snad dále probíhají, zřejmě za oponou.

Proč ústavní činitelé SRN nechtějí vidět genocidu původního slovanského obyvatelstva, která trvala po celá staletí a stále se opakovala? Vždyť část středního Německa a zvláště pak Německo východní byly původně slovanským územím. Nyní je již bez slovanského obyvatelstva, kromě Lužických Srbů, kteří v současnosti bojují o vlastní přežití.

Myslíme si, že by bylo spravedlivé, kdyby se Německo k této své „historické misi“ přiznalo a vyvodilo z toho pak další kroky. Myslíte si, že toho Němci jsou schopní? Bojíme se, že nikoliv. Výjimku však udělali. Omluvili se Rusům zločiny, jež napáchali v době druhé světové války v Sovětském svazu. Politovali barbarství svých předků.

To je sice krok, sice velmi důležitý a doufejme, že i převratný, správným směrem, ale zatím jen vůči Rusům a dalším národům, žijícím v bývalém SSSR. Sovětských Slovanů padlo či bylo zvražděno kolem 20 milionů. Závratné číslo obětí Němců. Cožpak tehdy nevyvražďovali i Poláky, bylo jich tehdy na 6 milionů, Jihoslovany, kolem 1,5, milionu, Čechoslováků odsunuli ze života na 360 tisíc.

Vedle obrovských lidských obětí, nejen Slovanů, ale také i dalších národů, které byly Němci okupovány, např. Řeků, Francouzů, Holanďanů, německé běsnění způsobilo i nepředstavitelně vysoké materiální škody.

Jak by Němci měli vůči svým obětem postupovat? Přejeme si moc, když se domníváme, že zřejmě stejně jako vůči Namibijcům? Němci sami se přiznali ke genocidě, jíž vůči nim se dopustili, a nabídli určité odškodnění. Samozřejmě také se omluvili. Je otevřenou otázkou, kolik by měli poškozeným zaplatit. Kmenoví náčelníci Namibie požadují částku, která od Němci nabízené se liší jako nebe a dudy.

Co je faktem? Všechny národy, oběti Němců, by žily v současnosti, bez postižení válkou a okupací, mnohem lépe. Řekové o tom mluví otevřeně. Tvrdí, a jistě po pravdě, že jejich stát by byl prosperujícím. Jejich život by byl lepší, mnohem lepší. A co Poláci? Vzpomeňme, jak Němci zničili Varšavu, valným dílem při svém ústupu. Přesto Němci, alespoň zatím, odmítli Polákům i Řekům zaplatit jimi požadované reparace s tím, že je již vše vyrovnané.

I nám dluhuje Německo reparace v řádu několik bilionů korun, které nám byly Pařížskou reparační dohodou přiřčeny. Nadto i jeden z principů mezinárodního práva přímo zakotvuje povinnost agresora zaplatit své oběti škody, které jí agresí vznikly. A co veřejné sliby německých ústavních činitelů, kteří prohlašovali, že Německo nám zaplatí reparace, jakmile bude Německo sjednocené? Když však k jeho sjednocení došlo, pak H.D. Genscher, který totéž sliboval, na vše zapomněl a jeho diplomaté odmítali na toto téma jednat.

Zastáváme stanovisko, že Německo by se mělo z genocidy nejen té druhoválečné, ale i předcházejících, veřejně vyznat a nahradit škody svým obětem, je-li ještě komu, které jim způsobilo. Pokud to Němci neudělají sami, měly by se jimi poškozené státy o náhrady škod přihlásit a trvat na jejich zaplacení. Teprve poté, až reparace budou zaplaceny, můžeme mluvit o narovnání vztahů s Německem.

Máme v republice před sebou zásadně dvě možnosti. Velkou inflaci, snižování životní úrovně převážné části obyvatelstva, a to dlouhodobě, nebo se vzmužit a požádat Německo o zaplacení reparací. Několik bilionů korun, které nám Německo je povinno vyplatit, by stačilo na oddlužení republiky a zbyly další stamiliardy na investice nejen do ekonomiky.

Jakou alternativu z uvedených by obyčejný český člověk zvolil, pokud by byl plně a objektivně o všem informován? Jistě tu, při které by nebyl zatížen jeho život, existenční podmínky jeho dětí. Proto je zde zájem, „vyšší“, o této reparační alternativě nemluvit, promlčet se jimi. Je takovéto počínání v českém národním a státním zájmu? Samozřejmě nikoliv. Ve hře je totiž i zájem Německa reparace neplatit. A kdo tento zájem preferuje? Snad všichni ti, kteří dříve hlasitě a neustále křičeli, že co bylo ukradeno, musí být vráceno, dnes o reparacích, vlastně toho, co nám Němci za šest let ukradli a co nám zničili, raději vůbec nemluví. Pokud však něco o tomto tématu řeknou, tak líčí náš požadavek na zaplacení reparací jako něco nepatřičného, co by snad ničivě poznamenalo celou Evropu.

Tomu se ani nedivíme. Překvapení u nás však vyvolávají ti čeští vlastenci, kteří na téma vlastenectví, české zájmy mluví a píší, ale reparacím se vyhýbají jako čert kříži. Přesto máme šanci reparace od Německa získat. Nejen jejich přiznáním se ke genocidě Slovanů a vstřícností vůči zaplatit nám škody, jež způsobili. Ale v širší jednotě všech států Němci poškozených a jejich tlaku na splnění jejich reparačních povinností.

Na naší straně je právo a spravedlnost.

Dr. O. Tuleškov